"Čeněk"

Jmenuji se Vincenc Novotný a říkají mi Čeněk. Narodil jsem se roku 1845 v Dětenicích v chalupě č.p. 39, která stávala až na konci "Braďáku" směrem k Osenicím. 

Jsem takzvaný všeuměl. Vyučil jsem se nejen malířem pokojů a později také fotografem, ale k tomu pro radost truhlařím, řezbařím, vážu knihy a maluji obrazy. Všechny tyto zkušenosti se v době mé dospělosti spojily a přivedly mne na myšlenku vytvořit velký pohyblivý betlém.

Jsem také zakladatelem fotografické živnosti, ke které v době rozkvětu patřily dva fotoateliéry. První vznikl v Dětenicích a druhý o trochu později v městě Libáni. 

Naše rodinné úsilí fotografické končí ve složitých letech po druhé světové válce. 

Pokračovatelé rodu se v této době věnují truhlařině a kantořině.

Ale trochu popořádku! Z rodné chalupy č.p. 39 jsme se roku 1877 přestěhovali do centra obce. 

Jedná se o pěkné stavení č.p. 24 hned na návsi, kde jsme s mou ženou Františkou Petrtýlovou založili rodinu. 

Právě v tomto domě jsem kolem roku 1895 začal pracovat na betlému. Sice po malých kouscích, tak jak se dostavila inspirace, když zbylo trochu času, nebo když jsem získal nějaký nový materiál. 

A rovněž zde, na jeho zahradě, jsem roku 1901 vybudoval první ze dvou fotografických ateliérů patřící k nové, mnou založené fotografické živnosti. 

Velký prostor tohoto ateliéru se mi velmi hodil, neboť betlém narůstal víc a více. Pracoval jsem na něm postupně dlouhých patnáct let. 

Ve výsledku dosahuje šíře téměř čtyř metrů. Vše jsem navíc rozpohyboval a opatřil hudebním mechanismem. Kdo z dětí chtěl, mohl si zatočit klikou!

Řeknu Vám ..... je to krásná podívaná!   

Zde na fotografii je zmíněný první fotoateliér na zahradě č.p. 24. Fotografickou živnost jsem roku 1911 předal synovi Františku Xaverovi, který však záhy zahynul v první světové válce. Vedení proto převzal nejmladší syn Josef. Já umírám v roce 1928, ale ještě stihnu zaučit vnuka Františka.

Syn Josef provozuje především fotoateliér v Libáni, kde se také natrvalo usadil i se svou rodinou. Sem je dokončený betlém převezen, aby byl lépe přístupný veřejnosti. 

Po druhé světové válce je betlém nadále k vidění v libáňské modlitebně Církve československé husitské. A tak se stalo, že betlém zmizel z očí rodiny. Bez našeho vědomí jej čekal smutný osud. Jeho značně poškozené trosky byly při nálezu dokonce sbírány vyhozené na uhlí....

Fotoateliér v Libáni neexistuje již mnoho let, ale jsem rád, že dům č.p. 24 stojí dodnes a náleží mým potomkům. A je to má pravnučka Miluše Voláková, která se svou rodinou nyní betlém uvádí do života. Držím jim všechny palce!